Pobyt v Bolivii jsme zavrsili stylove na balkonku na hlavnim namesti v Santa Cruz s mistnim pivem Paceňa a Caipirinhou. Splnilo se nam i prani ochutnat kajmana, diky cemuz se skvele kajmani maso stalo jednim z nasim nejoblibenejsich jidel. Na letisti jsme prosli dukladnou nekolikanasobnou osobni prohlidkou. Postupne jsme vystridali asi 10 uredniku. Zpatecni let do Sao Paula s meziprostanim v Campo Grande, ktery jsme si radeji dopredu zakoupili s jinou spolecnosti nez je Aerosur, probehl necekane hladce, dokonce nam odbavili zavazadla az do Vidne. V Sao Paulu taky vsechno klaplo. Posledni realy jsme utratili za pravou silnou brazilskou kavu, ze ktere nas pak bolel zaludek. Let do Madridu, ktery trval 11 hodin byl nekonecne dlouhy. Díky nepohodlnym sedadlum a ukecanym nemeckym duchodcum, okupujicich polovinu letadla, se nedalo usnout (zlate bolivijske autobusy, tam jsme se aspon trochu vyspali). V Madridu nam navazoval hned dalsi let do Vidne, tak nas az skoro mrzelo, ze jsme nemeli vic casu prozkoumat krasne nove, vzdusne a moderni letiste. Nase radost, kdyz jsme na pasu ve Vidni konecne uvideli jeden z nasich batohu, byla predcasna. Druhy jiz nedorazil a spolecnost Iberia vi jenom to, ze byl naposledy spatren v Santa Cruz. Cas, ktery nam zbyval do odjezdu autobusu do Brna jsme stravili vyplnovanim formularu ke ztracenemu batohu. V Brne na nas cekal kamarad Dan, ktery nas bezpecne dovezl az domu, za coz mu moc dekujeme. D1 uz je pro nas nadhernou luxusni asfaltovou silnici. Doufame, ze dorazi i druhy batoh a s nim i kus Bolivie v nem...

Druhy den rano nas nase pani domaci hodila autem na hranice. Opet jsme si vystali nekolikahodinovou frontu (jedna fronta pro oba smery). Ihned po prekroceni hranic nas odchytil taxikar, tvrdil, ze posledni autobus do San Jose mel jet pred hodinou a dalsi pojede az vecer, ale mozna ze jeste neodjel. Mel nastesti pravdu, cekalo se az se naplni posledni sedadla. V Bolivii nic nejezdi tak jak se puvodne planuje. Ze zacatku jsme jeli pantanalem, ten se pozdeji menil na docasne zaplavovane palmove porosty a ty pak na tropicky opadavy listnaty les zvany chaco. Mezi Robore a San Jose jsme mijeli prekrasne hory plne skal, a velkych utesu. San Jose vypadalo na mape jako pomerne velke mesto, realita byla 16 tisic obyvatel a jedna asfaltka, uprostred niz se pasla krava a nikde zadny internet, proto jsme taky nic delsi dobu nepsali. Ubytovani odpovidalo nejnizsi cene co jsme v Bolivii zazili. Druhy den jsme vyrazili na celodenni turu na jih od mesta.  Cestu nam zprijemnilo pozorovani opic a sbirani brouku :-) Prosli jsme mesicni udoli a po nahorni plosine nizkymi porosty zvanymi cerrados  jsme prosli kolem vyschle laguny, ktera na propagacnim materialu (sponzorovany EU) vypadala zcela jinak, az k hrane utesu, z nichz byl krasny vyhled na nekonecne lesy. Cestou zpatky se nam podarilo zahlednou zvire podobne kune.

Dalsi den jsme chteli jet do mesta Concepcion. Celou noc byly privalove deste a i pres den porad prselo. Rozhodli jsme se zustat, prece jen dest nedela hlinenym cestam dobre a nechteli jsme riskovat, ze bychom se nedostali vcas do Santa Cruz. Nasledujici rano jsme se vydali na autobusak, ktery byl kazdy predchozi den neustale plny malych dodavek, vozicich lidi do Santa Cruz a jinych mist. Ted tam nebyla ani jedna a misto cesty obrovska kaluz. Porad prselo. Na to, kdy pojede dalsi auto nam nebyl nikdo schopny odpovedet, dovedeli jsme se, ze jen snad nekdy odpoledne nebo vecer. Sedeli jsme v jedne kancelari otevrene do ulice a sledovali neustavajici proudy vody valici se z sede oblohy. Do Santa Cruz chtelo asi dalsich 50 lidi, a tak jsme si vubec nebyli jisti jak a kdy se odsud dostanem. Pred 16:00 h najednou vjel do obrovske kaluze autobus, cimz vyplasil jedno z rochnicich se prasat. Svitla nam nadeje. Koupili jsme listky na posledni dve sedadla, prebrodili se bahnem, nalozili batohy a vyrazili konecne smer Santa Cruz.  Po hodine jizdy skoncil afalt a nas autobus supel rychlosti 5 km/h rozblacenou cestou plnou obrovskych kaluzi a vyjetych koleji. Mijeli jsme zapadly autobus s kamionem, misty byla voda do pulky kufru, nase vozidlo hrabalo v bahne (vzorek na pneu zadny nebyl), zadni cast litala ze strany na stranu,  avsak kupodivu vsechny nastrahy zdolalo a zdarne jsme po sesti hodinach dorazili do cile mile prekvapeni suchymi batohy.

Ted se chystame na posledni den v Bolivii. Jdeme na obed a na caipirinhu. Zitra brzy rano vyletame do Sao Paula a pak pres Madrid do Vidne.

Adios amigos!!!!!

Po probdele noci, kdy nam rev vetraku a silene vedro nedovolili usnout, nas v pet rano cekala snidane. Privital nas ridic Pablo, jako vystrieny z fakulty telesne kultury (pro Olomoucaky) a nas anglicky mluvici pruvodce v cervene pletene cepici, ktery se predstavil jako Anakonda. Jeste s nami jela jedna zena, jejiz funkci jsme plne nedokazali odhalit. Nase batohy nalozili na strechu maleho nakladacku se samolepkou expedice Pantanal a my s pruvodcem jsme se usadili na korbu. Cekala nas zatim nepredstavitelne dlouha cesta (avizovali 9 hodin) na rodinnou farmu do sameho stredu Pantanalu. Asfalt skoncil hned za mestem a siroka prasna cesta se par km po preplaveni Rio Paraguay zmenila jen ve vyjete koleje. Z pocatku jsme projizdeli castecne zaplavenym uzemim se spoustou lagun, porostlych vodnimi kvety. Na brezich se vyhrivaly stovky kajmanu, vsude bylo obrovske mnozstvi ptaku, sem tam se v blate valela kapybara, zahledli jsme prase pekari, mistni jelinky a taky se nam postestilo videt rodinku vyder obrovskych. Postupne vody ubyvalo a krajina se menila v nekonecne kravi pastviny s roztrousenou zeleni. Za sebou jsme meli asi 4 hodiny cesty, kdyz nam pruvodce rekl, ze uz zbyva otevrit jen 37 bran a budeme na farme. Cely Pantanal je totiz rozdeleny na velke mnozstvi oplocenych pastvin, ktere jsou 2x za rok totalne zaplavene. Voda pak ustupuje a zustavaji jen mala jezirka a reky. Pripadali jsme si jak na safari. Z korby nakladaku byl skvely vyhled. Krome stad bilych hrbatych krav, ktere obcas hnali na konich cowboyove praskajici bicem, se kolem cesty pasli jelinci, nanduove, prasata, kapybary. Kdykoliv jsme chteli, auto zastavilo, a tak jsme behali ve vedru 36 st. s pasovcem, nosalem, plasili jsme kajmany. V lagunach se prochazeli obri capi jabiru, nad nami krouzili kondori, z der v zemi vykukovaly sovy, vse jsme fotili ostosest. Po jedenacti hodinach nas pruvodce konecne zavrel 37. branu a my konecne dorazili na farmu. Privitala nas mistni rodina, starsi manzelsky par se synem. Po vyborne veceri se kolem 21h. vypnul proud a vsichni ulehli. Rano jsme opet vstavali pred 5 hodinou. S pruvodcem Anakondou jsme do naproste tmy vyrazili hledat zvirata, ktera aktivuji brzo rano. Stesti jsme moc nemeli, vysledkem 2,5h prochazky byl jeden tukan a dva jelinci. Pri navratu na farmu se nam podarilo videt 2 druhy velkych papousku Ara a spoustu malych zelenych papousku. Po snidani jsme vyrazili autem asi 2h k rece. Ta byla jak  z filmu Cesta do praveku. Nadherne zatociny, plaze, pruzracna voda plna ryb, vcetne pirani, kajmani, mrtve stromy v rece i kolem ni, na nichz sedeli ptaci. Idealni prostredi na to se vykoupat. A tak jsme se vykoupali a dokonce jsme i zustali celi :-) Odpoledne jsme s jednim mistnim cowboyem vyrazili prohnat par krav na konich. Ze zacatku jsme vubec nevedeli jak se kone ridi, ale nakonec nas nasi kone Hatatitla (Blesk) a Ilci (Vitr) dovezli spolehlive kam jsme chteli. Po veceri nas cekalo nocni safari. Pruvodce jel na strese nakladaku a obri vykonnou svitilnou hledal zvirata. Tak se nam podarilo videt jelinky, nandu, stromoveho mravenecnika, kapybary, hromady kajmanu a na zaver dokonce i tapira. Anakonda nam tvrdil, ze zahledl na chvili i ocelota. Pred tim, nez jsme sli na kute nas zavolal Pablo, at sledujeme stopu v pisku, sirokou asi 10 cm. Sli jsme po stope a na jejim konci byl obri brouk z celedi vrubounovitych. Treti den jsme vstavali az kolem 6 a jeli k rece chytat pirane. Behem chvile jsme meli nachytany cely kybl (zvlaste J se ukazala byt nedostiznou lovkyni), lakali jsme na mrtve ryby kajmany. Co jsme nalovili, tak Pablo usmazil a vse jsme zbastili. Zaver nam u reky zpestrilo pozorovani opic - vrestanu a stromoveho mravenecnika. Cestou na farmu jsme nekolikrat uvideli tukany a znovu jsme meli stesti na tapira. Vecer jsme poprali nasemu pruvodci k narozeninam, dostal panaka slivovice a sojovy suk. Brzy jsme ulehli, jelikoz rano jsme jiz opet pred patou hodinou vstavali a vyrazeli na cestu zpet. Ta trvala 12 hodin. Unaveni, zapraseni, naklepani a uvareni ve vlastni stave (v Pantanalu bylo pres den 34-37 st. ve stinu) jsme v brazilske Corumbe zasli na jedno pivo. Lahvace davaji do termo obalu. Puvodni plan prekrocit jiz tento den hranici ztroskotal, jelikoz se hranice zavira v 17:30, coz jsme nemeli sanci stihnout. 

Ackoliv naprosto neplanovane, byli jsme nuceni prekrocit hranice a jsme znovu v Brazilii. 

Nocni 12ti hod prejezd ze Santa Cruz zacal opet dobrodruzne. nejprve jsme nemohli najit nas autobus, jelikoz se dusovali, ze opravdu pojede lehatkovy dvoupatrovy autobus  s klimatizaci  a se zachodem( coz  uz jsme si dali po minule ceste jako podminku), ale  opet dorazil klasicky, sice klimatizovany, ale pouze ¨semi-cama¨ vuz, pricemz na  nasem 4dny dopredu zakoupenem sedadle jiz nekdo sedel. Bohuzel mel taky zakoupene misto na to same sedadlo, tak se nam ho nepodarilo vystrnadit. Po dlouhem dohadovani ve spanelstine, se nekteri spolucestujici presunuli, a tak jsme mohli sedet vedle sebe alespon pres ulicku. Dalsi cesta pak uz probihala no nemuzeme rict hladce, spise hrbolate, pres kameny a vymoly,do nichz by se veslo mensi auto, az do Puerto Suarez, kam jsme dorazili brzo rano.

Ihned nas odchytil nejaky mistni taxikar, kteremu vubec nebylo rozumet, asi zase nejaky podivny spanelsky dialekt, ktery nas povozil dokolecka po celem meste, ukazal nam vyhlidku na mistni pantanal, pak nejaky hotel a nakonec nas zavezl za mistnim fararem, ktery na nas hledel jak na zjeveni, co tam vlastne chceme. Nakonec se z neho vyklubal Rakusak a tak jsme se nemecko-spanelsky domluvili, ze pokud chceme podniknout vylet do pantanalu, musime prekrocit hranice s Brazilii.V Bolivii to proste nejde. Nas ochotny taxikar nas nejprve zavesl k sobe domu na WC, nabidl kafe, porad se krizoval, takze jsme temer nabyli dojmu, ze se snazi konat dobre skutky. Do bolivijske reality jsme se dostali hned pote, co nas dovezl na hranice a vybalil na nas sumu za odvoz. Tu jsme srazili  o necelou polovinu. Darebak jeden. Na hranicich jsme si vystali dve nekolikahodonove fronty na razitko a na vyplneni nekolikastrankovych formularu. Vsichni jeli z Bolivie do Brazilie, zpatky temer nikdo.

V Brazilii ve meste Corumba jsme si sehnali 4 denni vylet do pantanalu, takze pokud vse klapne, ozveme se zase koncem tydne. Kapybaram, anakondam a kajmanum trikrat zdar.

Soukroma rezervace v dzungli uprostred skal byla nasim dalsim cilem. Dojeli jsme tam taxikem, ktery vyjede urcenym smerem, az pocet pasazeru dosahne urciteho poctu. U vjezdu do RLV nas cekal domluveny odvoz, ktery as privital slovy "to jste vy, ti vedci?". Spolu s nami jeli i dva fotografove, jeden z  nich udajne nejlepsi fotograf prirody v Bolivii. Jeli jsme do sileneho kopce a pak zase strasnym sesupem dolu. Uprostred obrovskych a naprosto uzasnych skal se pred nmi otevrela mala mytina  na ktere staly dva domky. Ubytovani i strava byly skvele. Okolni priroda byla doslova famozni. Behem tri dnu stravenych na tomto miste jsme prosli vsechny treky po okoli. Vsude spousty malych potucku, udolicek. Videli jsme opice, spoustu ptaku, nad hlavami nam pravidelne preletovali papousci hnizdici na skalach. Hmyzu bylo taktez hodne. Prekvapilo nas, ze v noci bylo docela zima - kolem 10 st. Pres den bylo prijemne, kolem 20st. Hned prvni den jsme se potkali se starsim norskym parem, ktery vyborne znal Ceskou republiku, zejmena pak Prahu. Bylo nam az lito, ze musime toto malebne misto opustit. Jedeme dal. Pantanal u hranic s Brazilii ceka.    

Pred nami byla devitihodinova cesta z Uyuni do Sucre. Z Uyuni jsme vyrazili busem kolem 19 hodiny. Po asi hodine cesty konecne zacal asfalt. Autobus docela usel byl to takovy zdejsi lepsi prumer, k dispozici byly i deky. Ve 2/3 cesty jsme zastavili v Potosi. Po nekolika minutach stani a zmatku jsme se od spolucestujiciho dovedeli, ze tento autobus dal nejede a musime urychlene prestoupit na jiny. Naskakovali jsme do nej temer za jizdy. Rozdil v typu vozidla byl na prvni pohled patrny. Temer vsechna mista uz byla obsazena, podarilo se nam najit misto vedle sebe alespon pres ulicku. Nastesti se nam podarilo hned usnout. Do Sucre jsme dorazili o dve hodiny driv, tedy ve 3 rano. Autobusove nadrazi bylo zavrene, a tak nas a nekolik dalsich spolucestujicich nastesti nechali preckat do rana v autobuse. Po seste rano jsme prisli na autobusak, s tim, ze si koupime dalsi listek do Santa Cruz. Nejdrivejsi spoj vsak jel az ve 14 h. Nechali jsme tam batohy a zajeli na letiste, zda nahodou neco nepoleti. Predstava dalsich 16 hodin v autobuse oproti pripadnym 30 minuta letu nas totiz vubec netesila. Bohuzel to neklaplo. Kdyz byl odpoledne pristaven nas vuz, spadla nam celist. Horsi autobus prijet asi nemohl. Ve stare rozhrkane herce jsme byli jako sardinky. Pomalu jsme klesali do niziny, kolem cest se zacaly objevovat 5 m vysoke kaktusy. Uprostred noci nas bus hluboko  horach  prohledavali nejspise policajti. Asi jako zavrseni utrapne cesty 20 km pred cilem se jal ridic menit jedno z kol, ktere vsak nejevilo znamky odlisnosti od ostatnich. Opravdu jako zazrakem jsme cestu prezili bez ujmy na zdravi, jelikoz 13 hodin bylo mimo asfalt.

Nakonec jsme se prece jen ve stredu vecer presunuli do Uyuni. Po petihodinove ceste jsme pred pulnoci vystoupili v malem hornickem meste na pokraji solne pouste. Byla uplna tma, jen desitky psu pobihaly po jinak prazdnych ulicich, teplota lehce nad nulou. Nastesti jsme meli od agentury tip na levne ubytovani, ktere bylo vskutku proste. Tepla voda, tedy jestli se da vubec hovorit o teple, tekla jen rano od 7 do 9, ale za 90kc, co byste nechteli. Rano jsme si prebalili veci do maleho batuzku na 3 dny, s velkyma batohama jsme jet nemohli. Seslo se nas celkem 12, ve slozeni Kanadani, USA, Anglicani, Australani, Holandan, Nemci a my. Prijely pro nas dve velke terenni Toyoty. Rozdelili jsme se na dve poloviny, na strechu nahazeli zavazadla, pristoupil pruvodce, kucharka  a vyrazili jsme na cestu. Prvni zastavka byla hned za mestem na hrbitove vlaku v pousti. Pohromade tady meli snad vsechny druhy lokomotiv, ktere kdy vyjely na Bolivijske zeleznice. Nasledoval prejezd na nejvetsi solnou poust na svete - Salar de Uyuni. Bilo kam az clovek dohledne, jako uprostred zimy, akorat misto snehu sul, bez slunecnich bryli by se tu nedalo byt. Videli jsme jak se sul tezi a zpracovava. Pytlik soli tu stoji ve vysledku 1 bolivian = cca 4kc. Krome pytliku soli byly k zakoupeni i nejruznejsi suvenyry z ni vyrobene. V hotelu, ktery cely vyrobeny, jak jinak, nez ze soli byl pro nas nachystany obed. Steak z lamy s quinoou a zeleninovym salatem. Ta lama s rostim byla tuha jako houzev. Po obede jsme opustili solnou poust a vydali se dal na jih smerem do hor. Prasna hlinena cesta, po ktere se dalo jet jen terennim autem vedla pousti. Hned kousek za Uyuni jsme meli defekt, ridic byl ale profik a mel opravu hotovou do 5 minut. Konecne jsme se nabazili lam, kolem cest jich byly spousty, a to nejen tech domestikovanych, ale i divoce zijicich - vikuni. Pomalu  jsme stoupali do vysky cca 4300m, az do male vesnicky, kde jsme meli prvni nocleh. Po veceri nam pruvodce vykladal o pohnute nedavne a i soucasne historii Bolivie a o mistni prirode. V noci hrozne fucelo, do mraziveho rana jsme vstavali opet za krasneho pocasi. Jeli jsme pousti dale na jih. Cestou jsme se zastavili u nekolika prekrasnych lagun, na nekterych byli plamenaci a jine ptactvo. U jedne z nich jsme poobedvali. Cim vice jsme jeli na jih, tim vetsi byla zima, silil vitr a poust a hory v ni byly cim dal krasnejsi. Krome lagun jsme nekolikrat zastavili u nejroztodivnejsich skalnich utvaru, modelovanych vetrnou erozi, mezi nimiz pobihaly viskace (cincily). Odpoledne jsme dorazili k narodnimu parku, na jehoz okraji se rozprostira cervene zbarvena laguna Colorado. V ni hledaly potravu stovky plamenaku. Ziji zde tri druhy, plamenak chilsky, Jamesuv, andsky. Vitr a zima uz zde byly tak velke, ze pobyt venku byl mozny jen na par minut.  Dalsi noc jsme stravili ve velice strohem ubytovani v narodnim parku pobliz laguny Colorado. Teplota v mistnosti vecer klesla pod 5 stupnu, nastesti byly k dispozici teple deky. Spat jsme sli brzo, jelikoz budicek byl 4:45. Do naproste tmy (elektrina zde jde jen vecer cca 2 hodiny po zapnuti generatoru), silene zimy (-10st.) a neutuchajiciho vetru jsme rychle nalozili auta a vyjeli. Na sobe jsme meli uplne vsechno obleceni, ktere jsme s sebou meli. Obloha byla poseta hvezdami, nikde ani naznak svetelneho smogu. Prvni zastavka byla jeste za sera v oblasti gejziru pary a vody, vsude to smrdelo po sire, kolem nas to bublalo, sycelo, nesmeli jsme se hnout od pruvodce, kvuli nebezpeci popaleni. Za dalsich 20 minut jsme prijeli k lagune, do ktere vyveraji horke prameny. Cestou jsme pokorili vysku 5000m n m. Nejdrive jsme posnidali palacinky s marmeladou, jogurtem a horkym cajem a pak hupsli na chvili do jezirka s vodou teplou asi 38 stupnu. Ve vode bylo skvele, ale prevlekani na brehu bylo silene. Sotva jsme sundali plavky, uz byly zmrzle az na zakladni vlakno. Dve tvrde hroudicky jsme hodili do igelitky a pokracovali pres poust Salvatora Daliho k poslednimu cili nasi cesty. Tou byla prekrasna dozelena zbarvena Laguna Verde, nad niz se majestatne tyci vulkan (viz. foto v zahlavi naseho webu). U laguny se skoro nedalo vystoupit z auta. I kdyz bylo slunecno, nebe temer bez mracku, klimaticke podminky byly nelidske, Antarktida hadra. Tady jsme se rozloucili se 2/3 nasi vypravy, ktere pokracovaly do Chile. Zpatky do Uyuni jsme se vraceli 7 hodin. Na konci jsme uz byli naklepani jak sulc, prece jen 700km terenem je opravdu hodne. Cestu nam zpestrila dalsi oprava auta a  pozorovani vikuni a dvou nandu. Z Uyuni jsme vyjeli vecer do Sucre. O pulnoci nas vyhodili z autobusu s tim, ze musime prestoupit do jineho. Ten byl asi o 2 tridy horsi a plny domorodcu. Nasli jsme si mista vedle sebe alespon pres ulicku. Ridic jel jak drak, do Sucre jsme prijeli o hodinu driv nez bylo v planu. Autobusove nadrazi bylo ve 3 rano zavrene, nastesti nas nechal ridic preckat do rana v odstavenem autobuse. Po seste rano jsme na autobusaku zacali shanet nejblizsi autobus do Santa Cruz. Ten jede az ve 14:30. Cesta ma trvat 15,5 hodiny. Za sebou mame  30 hodin bez poradneho spanku a jeste se to nejakou dobu nezlepsi. Jdem se pred cestou najist....        

V noci chodil mestem pruvod stavkujicich. Pritom hrali na dechove a bici nastroje. Kraval byl az dlouho do noci, pricemz postradal jakykoliv rytmus a souhru. V noci byla poradna zima, ulehali jsme v cca 10 stupnich (v hostelech se proste netopi), nastesti bylo pripraveno 5 tlustych dek, takze jsme se pod nima nemohli ani pohnout. Ale je fakt, ze zima nam diky tomu nebyla. I kdyz vcera vecer blokada mesta skoncila a vsichni nas ujistovali, ze dnes bude vse v pohode, na autobusovem nadrazi nas prave ujistili, ze odjet do Uyuni muzem snad nejdrive az dnes vecer v 18:00 misto planovanych 11:00. Autobusak lezi ve ctvrti, kde nic neni, centrum mame projite, venku je zima, vsude pobihaji psi vsech moznych velikosti, barev a delky chlupu (jen ne ti cistokrevni).

Tady pridavame par postrehu z cest:

- Cestovani po Bolivii je daleko slozitejsi nez po Peru. Neexistuji tu tzv. nahaneci, kteri by nam hned po prijezdu do mesta zaridili ubytovani, nabidky mistnich zajimavosti, masaz nohou atd.

- Smlouvat se tu prakticky neda, pouze 2x jsme ukecali taxikare na nizsi cenu. Bolivijci proste smlouvat vubec nechteji. Na druhou stranu ceny nemaji nehorazne nadsazene jak v Peru.

- Pouze jednou jsme narazili na trh, kde by se mohli vyradit turisti.

- Stavkuje se tu mnohem casteji nez v Peru.

- Dolary nesmi byt ani trochu poskozene, zato z mistni meny - pesos Bolivianos, muze byt uplny salat.

- I kdyz mistni zvykaji koku a zbytky plivou kolem sebe, prodavat jsme ji nikde nevideli (ani vyrobky z ni, krome caje).

- V Santa Cruz nas na ulici jmenem Colon posilali todo recto, taky kam jinam, ze ano..... :-)

- Kdykoliv autobus pribrzdi nekde v civilizaci, pres okynko se zacne prodavat vsemozne jidlo a piti. Napr. jsme videli takto prodavat uvarene vajicka s bramborama v igelitovem pytliku. Nekdy vpusti ridic prodavacky dovnitr autobusu. Pak ale vetsinou vyskakuji za jizdy o kus dal.

- Silnice oznacene jako dalnice maji asfalt a stav nasich silnic treti tridy.

Hola amigos!

Kratky let ze Santa Cruz do Sucre probehl bez problemu. Letadlo se vzneslo, a pak jen hladce pristalo mezi horami prakticky bez vetsiho klesani ve vysce 2700m. Sucre je jednim ze dvou hlavnich mest Bolivie. Centrum mesta je velmi pekne, castecne se podoba Cuzcu v Peru. Zdrzeli jsme se jen kratce, koupili jsme jizdenky smerem dal do hor do mesta Potosi. Chvili jsme se vyhrivali na hlavnim namesti, kyz odpoledni klid narusila demonstrace lekaru, lekarniku a farmaceutu, kteri hojne hazeli kolem sebe petardy. Po celem dni jsme se tesili na poradne kure s hranolkama v klasicke "pojarne", (pollo = kure, cte se pojo). Zbastili jsme ho raz dva. Chteli jsme po dobre veceri svlazit sva hrdla douskem piva, ale v celem centru nebyla normalni restaurace, tak jsme si nakonec koupili litroveho lahvace znacky Autentica s sebou. 

Hned rano jsme vyrazili autobusem, tentokrat minimlne treti tridy, do Potosi. Hned pri nastupu jsme zjistili, ze nase mista, ktera jsme si pracne zakoupili den dopredu jsou obsazena. Majitelka spolecnosti jen prepsala cisla a pridelila nam jina, rovnez uz obsazena sedadla. Byli jsme vytrvali, a tak domorodci museli jinam. Cely autobus smrdel, z motoru se linuly velice zvlastni zvuky a do toho vsichni krome nas a dalsich dvou turistu kaslali. Do toho zacal druhy ridic prezentovat behem jizdy multivitaminove pripravky, ktere vyleci vsechno, zvlaste anemii, menopauzu a sexualni dysfunkce. Mezi domorodci byl velky zajem. Tri a pulhodinova cesta se klikatila takrka neobydlenymi horami. Svahy nejdrive pokryvaly mensi stromy a kere, ty se stoupajici vyskou vystridaly kaktusy a pak uz byla jen trava. Velke zklamani zatim zazivame z naproste absence lam. Postupne jsme vystoupali az do vysky 4070m, ve ktere lezi Potosi. Autobusak nas vysadil jeste pred branami mesta, do ktereho byly zablokovane vsechny prijezdove cesty stavkujicimi, nejspise statnimi zamestnanci. Taxikem jsme dojeli do centra, sehnali ubytovani a domluvili si ctyrdenni vylet na Salar de Uyuni a okoli. Je tu vetsi koncentrace turistu, tak tomu odpovida i pripravenost zdejsich obyvatel. Napr. se tu dnes vysilal zapas Chelsea x Barcelona a nektere napisy jsou i v anglictine (anglicky tu ale presto nikdo nemluvi). Na chvili jsme se podivali na mistni hlavni trziste, kde se daly koupit kravske cumaky!!! (foto mame). Pri veskerem pohybu lapame po dechu. Jine priznaky horske nemoci zatim nepozorujem. V noci nas ceka asi pekna zima, bo uz ted mame na sobe asi tri vrstvy. Tak za ctyri dny...    

Jeste par dlouhejch chvil, zbejva nam a tam je cil,  a tak zpivej o Santa Cruuuuuz..........

Uryvek teto pisne se stal pro nas hymnou poslednich dnu. Po nocnim prejezdu z Ria do Sao Paula jsme po osmi hodinach stravenych na letisti uplnou nahodou zjistili, ze nas let do Bolivie leti o hodinu drive. Za dalsich dvacet minut vsak let zmizel z tabule odletu uplne. Sli jsme se tedy poptat co se deje. Za prepazkou bylo sice pet zamestnancu spolecnosti AeroSur, ale nikdo neumel anglicky. Kdyz pochopili, ze portugalsky to s nami nepujde, alespon ve spanelstine nam vysvetlili, ze let byl zrusen a nase letadlo nepoleti ani zitra, ale az v sobotu. Mezitim sehnali cloveka co vladl anglicky. Zacalo dlouhe dohadovani, vysvetlovani, hledani moznych reseni, pricemz jsme volali asi pul hodiny do Cech na Student Agency, pres ktere mame koupene letenky. Asi po hodine a pul bylo jasno. Zustavame do soboty v Sao Paulu  a AeroSur nam zaplati hotel. Posadili nas do minibusu a ten nas zavezl do hotelu Matiz, ktery byl trochu jine tridy, nez na kterou jsme byli dosud zvykli.  Aspon jsme se poradne najedli, vyspali, shledli tenis - Berdych vs Djokovic, nekolik fotbalovych a futsalovych zapasu, neveda zda fandit Uruguayi ci Paraguayi. V sobotu po obede nas jsme si pred odjezdem z hotelu vychutnali Caipirinhu a v dobre nalade vyrazili zpet na letiste. Tentokrat jsme byli uspesnejsi. Letadlo letelo, i kdyz na zacatku melo letet o hodinu driv, ale nakonec melo hodinu zpozdeni. Do Santa Cruz de la Sierra jsme doleteli pozde vecer. Prvni nase kroky smerovaly opet do kancelare Aerosur, protoze nas navazujici let do Sucre mezitim odletel. Byli jsme ujisteni, ze dalsi letadlo urcite poleti za dva dny. Ukecali jsme taxika na levnejsi cenu a nechali se dovest do centra jeden a pulmilionove metropole Santa Cruz.  Tady to i pred pulnoci zilo. Na namesti korzovaly desitky pekne oblecenych lidi, hrala hudba. Kolem hlavniho namesti byly same cukrarny ovesene balonky, byli tam klauni, spousta deti, ve vylohach naprosto uzasne dorty vsech barev a tvaru. Ubytovani jsme sehnali hned na druhy pokus primo nad jednou cukrarnou. Pokoj byl prostorny, tmavy, tech par svabu co tam behalo jsme zlikvidovali, ale hlavne mel vetrak.  

Druhy den rano jsme se vypravili na prohlidku mesta s mnozstvim kolonialnich budov a pote jsme se nejprve taxikem, a pak i mistnim autobuske zvanym mikro dopravili do 15km vzdaleneho ekologickeho centra. Velice akcni a pouze spanelsky mluvici pruvodkyne s nami doslova probehla behem hodiny kolem vsech palem, stromu, keru a jinych kvitek. Jako bonus  tam meli par zdejsich zvirat. Pak uz jsme se prochazeli po parku sami, fotili pulmetrove motyly a jine hmyzaky. Zbytek dne jsme venovali prohlidce dalsich casti mesta, mistniho trziste, autobusoveho a vlakoveho nadrazi v jednom. Zlatym hrebem dnesniho dne byla navsteva mistni restaurace s velkym grilem, na kterem se opekalo maso, parky a spousta dalsich veci, ktere vonely siroko daleko. Objednali jsme si mix grill pro dve osoby a pivo. Za chvili vedle naseho stolu pristal maly gril s hromadou ruznych kousku. Nadsene jsme se vrhli do jidla. Nektere kusy jsme identifikovali az po podrobnejsim prozkoumani, o nekterych dosud nevime co byly zac. Nejvetsi pochoutkou mistnich je penis z byka a byci zlazy a pak nejake krucanky ve tvaru male vanocky, coz bylo nejspise tenke strevo. Mimo to tam bylo i normalni maso, srdce, klobasky. Ochutnali jsme vse. Ne vse bylo dle naseho gusta a nektere casti jidla jsme nesnedli. Toto vse bylo servirovano s ryzi a maniokem. S totalne nacpanymi pupky jsme se odebrali na kute. 

Ted jsme na letisti v Santa Cruz a doufame, ze za hodinu a pul nam poleti letadlo do Sucre.