Neni cesta jako cesta

Pred nami byla devitihodinova cesta z Uyuni do Sucre. Z Uyuni jsme vyrazili busem kolem 19 hodiny. Po asi hodine cesty konecne zacal asfalt. Autobus docela usel byl to takovy zdejsi lepsi prumer, k dispozici byly i deky. Ve 2/3 cesty jsme zastavili v Potosi. Po nekolika minutach stani a zmatku jsme se od spolucestujiciho dovedeli, ze tento autobus dal nejede a musime urychlene prestoupit na jiny. Naskakovali jsme do nej temer za jizdy. Rozdil v typu vozidla byl na prvni pohled patrny. Temer vsechna mista uz byla obsazena, podarilo se nam najit misto vedle sebe alespon pres ulicku. Nastesti se nam podarilo hned usnout. Do Sucre jsme dorazili o dve hodiny driv, tedy ve 3 rano. Autobusove nadrazi bylo zavrene, a tak nas a nekolik dalsich spolucestujicich nastesti nechali preckat do rana v autobuse. Po seste rano jsme prisli na autobusak, s tim, ze si koupime dalsi listek do Santa Cruz. Nejdrivejsi spoj vsak jel az ve 14 h. Nechali jsme tam batohy a zajeli na letiste, zda nahodou neco nepoleti. Predstava dalsich 16 hodin v autobuse oproti pripadnym 30 minuta letu nas totiz vubec netesila. Bohuzel to neklaplo. Kdyz byl odpoledne pristaven nas vuz, spadla nam celist. Horsi autobus prijet asi nemohl. Ve stare rozhrkane herce jsme byli jako sardinky. Pomalu jsme klesali do niziny, kolem cest se zacaly objevovat 5 m vysoke kaktusy. Uprostred noci nas bus hluboko  horach  prohledavali nejspise policajti. Asi jako zavrseni utrapne cesty 20 km pred cilem se jal ridic menit jedno z kol, ktere vsak nejevilo znamky odlisnosti od ostatnich. Opravdu jako zazrakem jsme cestu prezili bez ujmy na zdravi, jelikoz 13 hodin bylo mimo asfalt.